grzegorz karnas photo

grzegorz karnas

re / interviews

Grzegorz Karnas Trio feat. Lukács Miklós: Audio Beads
BMC
A tekintélyes katowicei zeneakadémián végzett énekes-gitáros több lengyel és nemzetközi díjat nyert, 2000-ben kiadta debütáló lemezét, és különleges előadásaival bejárta Közép-Európa jazzklubjait. Adam Oleś csellistával 2006-ban készítette első közös felvételét. Az Audio Beads az énekes negyedik kiadványa, és a hagyományos lengyel-magyar barátság értékes dokumentuma, hiszen a Karnas-triót Lukács Miklós cimbalmos egészíti ki, a felvétel egy budapesti jazzfesztiválon, a Trafóban készült. A kísérleti zenéket is felkaroló BMC jelentette meg, de a keverési munkálatok Krakkóban folytak.

A lengyel énekest hallva nem tűnik merésznek a kijelentés, hogy mára ő lett Európa egyik legegyénibb férfihangja a műfajban. Szakít a hagyományosabb, hazájában például Marek Balata által képviselt “mainstream” előadással, helyette alkalmanként Kurt Ellinget és Mark Murphyt idéző vocalese stílusban énekel, de kevésbé extrovertált, mint a chicagói kolléga, és nem is annyira futurisztikus, mint az európai férfiénekesek között szintén egyedülálló Theo Bleckmann.

A sajnos csak háromnegyed órás műsor nemcsak Karnas hangjával, hanem az új horizontokat meghódító hangszerelésekkel is elvarázsolja hallgatóját. Tökéletes párosítás a gordonka és a cimbalom. Előbbit Adam Oleś gyakran bőgős hangzásokra használja, vagyis a hangszerben rejlő jazzenergiákat szabadítja fel ahelyett, hogy a zenét “klasszikus” irányba mozdítaná el. Lukács hasonlóan kísérletezik a cimbalommal, igazi jazzhangszert teremtve. Michał Miśkiewicz dobos pedig olyan lüktető hátteret biztosít, ami összetartja, és folyamatosan előre hajtja a négyest.
Máté J. György
www.jazznoise.org

Ülve táncolt a közönség a blues ritmusára – a Lamantin Jazz Fesztivál pénteki koncertjei a Bartók Teremben

Az idei Jazz fesztivál várva várt lengyel előadói, a Grzegorz Karnas Quartet felűlmúlta minden eddigi elképzelésünket. Igazi csemege volt még azok számára is, akik behatóan ismerik a Kelet-Európai régió jazzszínterének kiválóságait. Grzegorz Karnas a Katowicei Zeneakadémia jazz ének szakán végzett, és több jelentős lengyel és nemzetközi díjat is magáénak tudhat. Már kiadott 5 albumot, egész Európában koncertezik méltán híres lengyel jazz zenész társaival, többek közt a világhírű London Jazz Fesztiválon is elbűvölte már hallgatóságát.

Michal Tokaj zongorajátéka impressziókat tárt elénk, egy teljesen újszerű képi világban élhettünk megragadó dallamain keresztül, sokszor idézve Debussy kedvelt harmóniáinak színeit, melybe lágyan belesimult Michal Jaros bőgős kifinomult játéka. A közönség addigi vibráló tekintetét megtörte ez a különös varázs, melyet teremtettek. Elnémult a terem, hallható csendet teremtett ez a két zenész, majd visszatérített bennünket a jelenbe dobosuk, Sebastian Frankiewicz seprűjének fokozatos-árnyalt felerősödése. Mikor már-már nem lehetett fokozni az előadást, besétált a színpadra a maga egyszerű mivoltában Grzegorz Karnas énekes és szuggesztív éneklésével, átkötött szövegrészekkel, történetekkel tarkított előadása, mint egy mese tárult elénk. (Stingre emlékeztethetett orgánuma, nyugalma és természetessége Bobby McFerrinre, és volt benne valami feminim , lágy érzékiség és mélység, valamint komolysággal vegyített vidámság, mely Iva Bittovára.)

Rendkívül professzionális, tökéletesen áthidalt koncertélményben lehetett részünk, a megragadó dallamokkal, sokszínű improvizációkkal, a modális skálák tökéletes beillesztésén át a kedvelt ostinatókig, a tökéletesen szimbiózist alkotó - a témáknál megjelenő - ének és zongora egyszólamúságig. Zseniálisan éltek a művészek a hangszereik által létrehozható zenei eszközökkel, hanghatásokkal. A zongorista lefogta a zongora húrjait, zajt keltett, igazi pengetős-ütős hangszerként használta olykor, a nagybőgős a pengetések mellett csodálatos vonótechnikával, lenyűgöző pianissimo dallamkíséretetel támasztotta alá a melodikusságot, emellett a technikai virtuozítás és ritmikai pontosságuk is egyedülálló volt.

„Akár szöveget énekel, akár scattel, Karnast sosem a show érdekli...nem vonzza a rivaldafény. Ő csak zenélni akar." - írja róla a lengyel Jazz fórum. Örömzenélésük ráadás száma a Bye, bye Blackbird című Ray Henderson által írt standard volt, teljesen áthangszerelve és újszerű hangzásban.
vaskarika.hu


Jazz a Műcsarnokban – Bereczki Bálint tollával és Koléner Anita szemével
2012. OKTÓBER 14., BERECZKI BÁLINT-KOLÉNER ANITA
Grzegorz Karnas (gzsegozs kárnász, you know!) és zenekara Lukács Miklós cimbalmossal kiegészülve hét órakor lépett a színpadra, mégpedig egy lemezbemutató koncerttel; az „Audio Beads” című anyag nemrég került a boltokba. (Mi az, hogy nemrég? Aznap jelent meg! – A szerk.) Karnas scat énekes improvizációi, hihetlenül szuggesztív előadásmódja, dalai mély átélése és immár színpadi, vagy inkább színészi megformálása határozta meg muzsikájuk alaptónusát. A dalok lengyel és angol nyelven szólaltak meg, és az egész koncertet koncepcióba foglalta egy visszatérő történet a beszélő kígyóról és asszonyról, egészen éteri és álomszerű hangulatot teremtve. Ehhez persze nagyban hozzájárult a többi muzsikus játéka is: Adam Oleś (ádám oles) pszichedelikus csellóelőjátékait néha feedback effektpedállal hangsúlyozta, Sebastian Frankiewicz (szebásztyán fránkievics) pontosan és fantáziadúsan dobolt. Lukács Miklós pedig a lehető legsokoldalúbban mutatta be a hangszerében rejlő lehetőségeket, kísérletező felfogásban, zongorát imitálva, ahol arra volt szükség. Az egy Joni Mitchell nótát (Black Crow) is műsorára tűző banda a pszichedelikus és a lengyel jazz eredeti színfoltja.

Tegnap este befejeződött az idei Lamantin Jazz Fesztivál
2013. JÚNIUS 29., BOLYKI SÁRA-TIMÁR GERGELY
Karnas nem pusztán énekelt, hanem zenélve beszélt. Rendkívül sokszínű (részben Bobby McFerrin-re emlékeztető) eszköztárát a kifejezés szolgálatába állítva szinte tapinthatóan erős atmoszférát teremtett az első perctől az utolsóig. Karnas és zenésztársainak szabadságához koncentrált figyelem társult, az összeszokott formáció tagjai reagáltak egymás rezdüléseire is.

Grzegorz Karnas fantasztikus koncertje az Opusban
2014. FEBRUÁR 02., BERECZKI BÁLINT-KOLÉNER ANITA
Lemezfelvétellel egybekötött koncertet adott a lengyel Grzegorz Karnas és triója az Opus Jazz Clubban tegnap este, Lukács Miklóssal kiegészülve.

Grzegorz Karnas minden bizonnyal hazája, sőt talán Európa legeredetibb jazzénekese. Már 2012-es koncertjével sikerült teljesen lenyűgöznie a magyar közönséget, de az Opusbeli fellépése még annál is jobbra sikerült. „Audiobeads” című korongját – amely bekerült a „The New York City Jazz Record” éves listáján 2013 legjobb öt vokális jazzalbuma közé, valamint négy csillagot kapott a francia „Jazz Magazine”-tól – Budapesten rögzítette, és, hogy a jó hagyomány folytatódjon, úgy döntött, hogy ezt a koncertet is szalagra veszi. Tehát nemcsak egy fantasztikus koncertnek, hanem egy lemezfelvételnek is részese lehetett a tisztelt publikum.

Karnas legnagyobb erőssége a szavakkal nehezen jellemezhető, csak őrá jellemző katartikus előadásmód. Ebben túllép a zenei határokon, és már-már színészként adja elő, éli át, meséli el a dalt. Három nyelvet használ: lengyel, angol és halandzsa, ezeket sokszor egy számon belül is variálja. Rendkívül szuggesztív scat rögtönzései néhol már szürreális párbeszédekké fajulnak, amiket vagy önmagával, vagy a megszemélyesített dallal folytat. Olyan szintű érzelem-átadásra, érzelem-megjelenítésre képes, ami már tényleg túlmutat egy zenész eszköztárán.

Az Opusba triójával (Michał Jaros bőgőssel és Sebastian Frankiewicz dobossal) érkezett, kiegészülve Lukács Miklós cimbalmossal, akinek ez a zenei táptalaj a legtökéletesebb arra, hogy egyedei, experimentális játékát megmutathassa, csiszolgathassa. A koncerten játszottak hagyományos dalokat: felcsendült egy blues, egy diszkós darab (Karnas fiatalkori élményeiből), volt egy standard („Bye-bye Blackbird”), és egy Joni Mitchell nóta, a „Black Crow”. A másik, érdekesebb rész Karnas sci-fi rajongásából született történetekből, utópiákból állt: itt váltogatva mesélt és rögtönzött, illusztrálva a felvázolt világvége baljós hangképeit. Ezekhez pedig a három muzsikus szolgáltatta a „háttérzenét”: hol pszichedelikus, kozmikus dallamsorok, hangszeres szólók, hol hangutánzó, kísérteties imitációk formájában. Lukács fantasztikus volt mindkettőben: a kortárs kísérleti jazz kiemelkedő figurája Karnas legideálisabb partnere vált, és ezt itt bebizonyította.

Zseniális koncert volt, alig várjuk már, hogy újra átélhessük a hamarosan megszülető lemez segítségével. Akik kint maradtak, azoknak kötelező hallgatnivaló lesz!


review about the release called "Karnas" from a Slovakian label Hevhetia.
(Czech Republic)
CHUTNÉ PLODY NEÚSTUPNOSTI SAMOROSTLÉHO ZPĚVÁKA
Čtyřicátník GRZEGORZ KARNAS, polská jazzová hvězda, mezi zpěváky skutečný, nefalšovaný samorost, vydal zatím poslední albový počin u labelu Hevhetia. Nese jednoduchý název “KARNAS” a řadím ho k tomu nejlepšímu, co jsem z vokálního jazzu za poslední dva roky slyšel.
Grzegorz Karnas se narodil v Horním Slezsku. Absolvoval nejprestižnější jazzovou školu v Polsku, to jest v Katovicích, v roce 1998 získal 1.cenu v mezinárodní soutěži jazzových vokalistů v Zamośći. Následující rok natočil debutové album “Reinkarnasja”, v roce 2004 již ve vlastní produkci další desku “Dreams Of A Ninth Floor”, jež se stala v Polsku Nejlepším jazzovým albem roku! O dva roky později se na albu “Ballads For the End Of the World” setkává s vynikajícím multižánrovým violoncellistou Adamem Oleśem, který je jeho stěžejním uměleckým partnerem dosud. V roce 2006 navíc Karnas vítězí v soutěži Young Jazz Singers Competition v Bruselu, rok na to pak v Crest Jazz Vocal ve Francii. U nás jsme už měli možnost obdivovat jeho vokální umění dokonce naživo, a to při jeho koncertech vloni v lednu, bohužel však mimo Prahu.
Deska “Karnas” je členěna na 19 tracků, ale nelze mluvit o typických jazzových písních. Chybí tradiční dělení do témat a improvizace, kompozice jsou stavěny postupně a velmi vynalézavě variovány. Vokální ekvilibristikou připomíná Karnas místy Bobbyho McFerrina, ale nikdy nezanevře na melodii, přičemž udivuje jedinečným citem pro vtipný detail. Humor je zde opravdu mistrně dávkovaným kořením, jež činí z písní vskutku lahodné pokrmy i pro ty nejmlsnější uši. Neobyčejně silný je Karnas ve scatu, který dělá po svém, tak nějak “slovansky”. Některé písně se objevují postupně “na pokračování” ve vícero verzích a stávají se tak vlastně páteří alba. Jedná se především o “Langue d´amour”, čtyřnásobnou coververzi skladby americké experimentátorky Laurie Anderson (!!!). Podobná uchopení nejazzových počinů svědčí o odvaze, s níž se Karnas pouští do nejistých vod. Samozřejmě, třeba již zmíněný vokální guru McFerrin dělá totéž, ale ten sahá po osvědčených hitech, známých širokému spektru posluchačů. “Originál je jen inspirací, která mi zní v hlavě úplně jinak,” říká k tomu Karnas. Nebojí se ani punkové klasiky – důkazem budiž předělávka generačního výkřiku kapely Dezerter “Spytaj milicjanta”, jíž však notně rozzlobil punkové fanoušky. “Prý jsem tu píseň zprofanoval,” kroutí hlavou Karnas a dodává: “Zprofanovat lze mrtvá těla, svaté knihy nebo hroby, ale píseň podle mne zprofanovat nelze. Samotný punk-rock chtěl být profanací a vzpourou vůči dobovým trendům. Lze pak zprofanovat profanaci?” Navzdory zdánlivé roztříštěnosti celé album drží pohromadě, ani na okamžik nenudí, a jeho poslech se stává skutečným dobrodružstvím. Na zdařilém výsledku se samozřejmě neoddělitelně podílí doprovodný kvartet renomovaných instrumentalistů: Michal Tokaj (piano), Michal Jaros (bass), Sebastian Frankiewicz (bicí) a již zmíněný Adam Oleś (cello).
Album otevírá autorská “Zima”, jejíž repríza také album uzavírá, i když v jiné sestavě, se saxofonem a perkusemi. Ta úvodní se vyznačuje až preparovaným zvukem piana, robustní rytmikou s výraznou basovou linkou, elektronickými finesami a vrstvením vokálu. První vrchol čeká hned poté, v podobě coververze rockové pecky kapely Dźem “Slodka”, která je reprezentativním příkladem jazzového pojetí, čímž mám na mysli velmi expresivní rytmiku, místy až groovovou, s nápaditými vyhrávkami piana, změny tempa, až bluesový esprit, zpěv v širokém rozsahu, místy až alikvótní. V druhé polovině desky zazní ještě v repríze, s elektrickým pianem a violoncellem, s rockovějším drajvem. “Langue d´amour” prostupuje albem jako příslovečná červená nit, první verze je zpívaná, druhá deklamovaná, třetí verze především instrumentální, čtvrtá úderná, s vypjatým scatem. V Karnasově miniatuře “Passe Ton Tour” přichází ke slovu také francouzština a jí inspirovaný scat, přičemž tvoří první něco jako intermezzo, což jsou vyloženě až groteskní kratičké předěly mezi většími a vážnými útvary. Postupně se ozvou další dvě intermezza, “Commuting Obsessions”, v podstatě recitativ, korunovaný hravým scatem, a “What Do You Say And Why?”, složený jen z francouzských slov. Následuje “Spytaj milicjanta” s úvodním stormem klavírního tria, sólem pořádně nabroušené basy a scatovými výbuchy. Až k nonsensu gradovaná kompozice “Summertime Doubts” šplhá na třetí vrchol, cele scatovaná a také instrumentálně expresivní a gradovaná. Následuje asi nejodvážnější kus: coververze “Roxanne” od Stinga, podle mého názoru až příliš rozvolněná, takže intonačně je to na hraně a v jednom místě dokonce Karnas “ujede”, ale tyto nedostatky se ztrácí v celkové zvukové expresi, naléhavé a gradované jaksi podprahově, s elektrifikovaným violoncellem, výrazně čistým akustickým pianem a srdečním tlukotem bicích. Autorsky se blýskne také pianista Tokaj ve více instrumentální skladbě “Fin d´été”, kde i vokál slouží jako nástroj. Karnasova balada “On a Heal-out” je dalším vyvrcholením, zpěvák si bere to nejlepší z Kurta Ellinga a Theo Blackmanna, vévodí výrazná, nosná melodie. A přichází další perla! “Black Crow” od písničkářky Joni Mitchell, z níž protagonista stvořil syrovou jazzovou baladu, ve které nakonec vybuchnou bicí! Po autorské, scatované a deklamované “Jezyk milośći” vrcholí album znovu, a to Oleśovou “Trois Visages”, příkladem expresivní jazzové lyriky, v níž samozřejmě vévodí autorovo violoncello.
Ještě jednou si dovolím citovat samotného Grzegorze Karnase: “Věřím, že mi bude stačit to publikum, které oslovuji bez ústupků, a že je nebudu muset dělat směrem k širšímu obecenstvu. Vnímám to jako základní právo každého umělce.”
Já také!
jazzport.cz
Jan Hocek

Lemezpolc kritika: Karnas, Grzegorz - Audio Beads
(Hungary)
Amikor Maloschik Robi bácsi átnyújtotta nekem ezt a lemezt, először azon morfondíroztam: Vajon miért éppen a Grzegorz Karnas Trio? Aztán nézegettem, forgatgattam, és a borítóból kiderült, hogy az albumnak több magyar vonatkozása van. Az „Audio Beads” felvételei ugyanis a budapesti Trafó Kortárs Művészetek Házában készültek, méghozzá egy élő koncerten 2011 szeptemberében, a Jazzfórum Budapest Fesztivál keretein belül.

Másrészt az eredeti trió felállás – Grzegorz Karnas (ének), Adam Oleś (cselló), Michał Miśkiewicz (ütőhangszerek) - ezen a lemezen Lukács Miklós cimbalomjátékával egészül ki. A hangzás így nagyon izgalmas és egyedi, a hangszerek tökéletes harmóniát alkotnak, és különleges, meditatív atmoszférát teremtenek. Azonnal meggyújtottam egy indiai füstölőt, hogy még jobban magamba szívhassam a muzsika hangulatát.

A lemezen hallható öt kompozíció közül négy Karnas és Oleś közös szerzeménye, a kivétel a „Black Crow”, amely eredetileg egy Joni Mitchell szám. Az átdolgozás mondhatni tökéletes, hiszen a dal – új köntösében – teljes mértékben belesimul a lemez folyamatába.

A kompozíciók lengyel és angol címet is kaptak, és ez nem véletlen. Az albumon e két nyelv keveredik, hol az egyik bukkan fel, hol a másik, olykor egy kompozíción belül is váltakoznak. Hallgatás közben ez számomra nem volt zavaró, hiszen – bár a lengyelül énekelt részek mondandóját nem értem - a szöveg hangzását minden pillanatban nagyon szépnek, kifejezőnek és e nehezen behatárolható, eklektikus stílushoz illőnek éreztem.

Az egzakt dallamok többnyire lengyelül hangzanak el, míg az angol nyelvű szakaszokat Karnas– mint egy narrátor – teátrális, recitáló stílusban adja elő. Mindezeket pedig körülölelik a szöveg nélkül énekelt, szép ívű dallamfoszlányok. Nehéz megmondani, hogy e részek anyagából mennyi volt előre megkomponálva, és mennyi az improvizáció.

Az angol szövegben itt-ott megjelenik egy beszélő kígyó. Asszociációk kavarogtak a fejemben; sok minden eszembe jutott Jim Morrison „The End”-jétől kezdve egészen J.K. Rowling kígyójáig a Harry Potterből.

Karnas éneklési stílusa három vezérfonalat követ. Az első néhány hang után lelki szemeim előtt Bobby McFerrin képe jelent meg. A „Mester” „Beyond Words” című albuma régóta a kedvenceim közé tartozik. Biztos vagyok benne, hogy Karnasra is hatással volt. Magam is nagy rajongója vagyok a szöveg nélküli szabad éneklésnek, mivel eközben mi énekesek lehetőséget kapunk arra, hogy lerázzuk magunkról a kimondott szavak ritmikájának, szótagszámának és hangsúlyainak béklyóját. Így énekhangunkat „igazi” hangszerként használhatjuk; kötöttségek nélkül szárnyalhatunk, milliónyi színt, hangulatot, mondanivalót, érzelmet megjelenítve a zenében. Azonban mindehhez a tudás mellé nagy bátorság és nyitottság kell, nagy tisztelet érte!

Röviddel később felfedeztem egy újabb szálat. Nem tudtam nem észrevenni a hasonlóságot Karnas és Kurt Elling hangszíne, énektechnikája és jellegzetes vibrato-ja között. Olykor összezavarodtam: Kit is hallgatok tulajdonképpen?

A harmadik út maga Karnas, származásával, nyelvi és zenei gyökereivel, szuggesztivitásával, kifejező erejével. Ő az, aki az előbb említett hatásokat összegyúrja, újragondolja, átszűri saját egyéniségén, és ily módon ismét létrejön valami új.

A hangszerek közül a kedvencem a cselló. Adam Oleś nagymértékben hozzájárul a lemez zenei anyagának változatosságához, hiszen rendkívül sokoldalúan használja hangszerét, hol vonóval, hol vonó nélkül. Stílusa széles spektrumú, játékát népies, klasszikus és kortárs komolyzenei elemekkel gazdagítja. Groove-okat játszik mély regiszterben, akkordokat penget akusztikus gitár módjára, emellett szólista szerepben is megmutatja tudását. Imádom az első track, a „The Seer” bevezetőjét, gyönyörűen megalapozza az egész album hangulatát.

Az „Audio Beads” érdekes, értékes zene, sajnálom, hogy nem hallhattam élőben (még). Igazi „utazós” élménnyel ajándékozza meg az erre fogékony, átszellemült hallgatót. „Pillanatzene”, ezért külön öröm, hogy az albumot élőben rögzítették, így megmaradhatott a spontaneitás. A közreműködő muzsikusok pedig magas szintű tudást birtokolnak, ami biztosítja, hogy ily módon is egy igényes, színvonalas album születhetett. Szívből gratulálok nekik, és ajánlom ezt a lemezt mindenkinek, aki nem dobja félre, ha esetleg elsőre nem tetszik, hanem újra és újra felteszi… Egy kicsit meg kell küzdeni érte.

Záró gondolatként hadd jegyezzem meg, hogy a borító remek választás; tervezőjét, Baráth Áron festőművészt személyesen ismerem, és munkáit nagyra értékelem. Csak azt sajnálom egy picit, hogy a lemezborító nem nyújt segítséget ahhoz, hogy a hallható zenéhez arcokat tudjak kapcsolni. Persze lehet, hogy csupán én vagyok túl maradi ebben a kérdésben.
FEUERSTIEN RÉKA
www.jazzma.hu

Grzegorz Karnas Trio feat. Miklós Lukács - Sny / Rêves, Live in Budapest, Hungary

a review from AUDIO BEADS release concert at Műcsarnok, Budapest (Hungary)
Ha a Tóth-trió a vörösbor komolyságát idézte fel bennem, akkor a Grzegorz Karnas Trio és Lukács Miklósfelállás egy ánizsos, bódító, kevert ital hatását. A lengyel énekes és zenei testvére, Adam Oleś csellista párosa izgalmas és különleges: a basszus szólam csellón szólal meg, amire a tenor énekes feszíti ki a harmónia ívét. Ehhez jön Sebastian Frankiewicz dobos, aki ugyanolyan puhán nyúl hangszereihez, mintha csak ütőhangszerek volnának előtte, vagy csak seprűzne, persze nem így volt. A koncert fénypontja Lukács Miklós becsatlakozása volt ebbe a formációba úgy, mintha mindig is oda tartozott volna. A tenorfekvésű- illetve felfogású három muzsikus teremtette szövetet még szorosabbra fonta, harmóniái a cselló és az ének közé finom szálakkal kapcsolódtak. Szólói hatalmas ovációt váltottak ki a közönségből, méltán. A produkció érettsége, megformáltsága annak köszönhető, hogy ez már lemezbemutató koncert volt, a felvételt a tavalyi Budapest Jazzfórum alkalmával adott közös koncertjükön rögzítették. Karnas, bár nem mindig értettem, mert lengyel szövegeibe csak néha iktat be angol részeket, csodálatos mesélő, bűbájok és álmok tudója, varázsigék kimondója. Joni Mitchell pasztellbe oldott Black Crow-jában pedig azt is megmutatták, hogy az egyetemes, híres meséket is a maguk szája íze szerint tudják elmondani. Karnas az egész koncertet izgalmas keretbe foglalta a lábakat növesztett kígyó és társa, az elvágyódó asszony történetével.
Mi a magyar? Az én egyik válaszom erre: Lukács Miklós, aki lassan Európa minden nemzetének zenészeivel tudott maradandót alkotni azon a hangszeren, amely a tárogatóval együtt priméren magyar - néhány más néppel osztozva rajta, naná. Zárójelben jegyzem meg, a vernissage-on Borbély Mihály (tárogatón és szaxofonon) zenélt Farkas Rózsával (cimbalom). A hiperérzékeny, delejes erőkkel bíró Karnas, aki a közönséget meg is dícsérte, mondván, érzi, ahogy szívják magukba a zenét, ugyancsak adott egy választ a főkérdésre: maguk magyarok biztosan beleszomorodtak a magányosságukba, amiért senki sem érti a nyelvüket. Aztán feloldotta jópofán: viszont mondhatnak akármit!
Zenében persze nem mondhatunk bármit, de amíg ilyen szószólóink beszélnek, mint Lukács, vagy Tóth, addig mindenhol komolyan fogják venni a szavunkat.

"Hell, sonnig und voll flirrender Energie."
Abenteuertrip durch Polen (Germany)
Das passt zu der kuriosen Geschichte die erüber mehrere Songs verteilt — erzählt: Eine einsame Insel, eine Frau, ein Mann und eine Schlange mit Beinen. Was genau diese anscheinend im Moment entstehende Erzählung bedeutet wird nicht klaraber originell ist die Idee eines roten Fadens auf jeden Fall.
Auch zwischen den Songs zeigt sich Karnas als gutgelaunter Entertainer, der auf Englisch mit dem Publikum parliert und die während des Festivals immer wieder aufgetauchten Sprachprobleme aufs Korn nimmt: „Klingt es unheimlich das Polniche?“, fragt er das Publikum. „Ja? Genauso geht es uns wenn ihr Deutsch redet!“ Wie um die Zuhörer zu beruhigen singt er dann auch auf englisch: Eine Balladenversion des Police-Hits „Roxanne“ oder Joni Mitchells „Black Crow“.
Aber in Wirklichkeit klingen auch die polnischen Lieder gar nicht gruselig: Karnas erinnert in Stimmlage und Melodieführung vielmehr an den Senegalesen Youssou N’Dour: Hell, sonnig und voll flirrender Energie.
Diese wird von seinem Begleittrio perfekt aufgenommen: Pianist Michal Tokaj, Schlagzeuger Sebastian Frankiewicz und Michal Jaros am Bass tragen die Stimmung auch dann weiter, wenn der Meister sich eine Gesangspause gönnt – und sich dabei gemütich in die erste Reihe setzt um die Musik seiner Kollegen zu genießen. Zusammen mit dem folgenden Konzert von „Horny Trees“ — einer Band die ausschließlich Instrumente aus Holz benutzt – bildet das einen runden und schönen Abschluss für ein spannendes Festival, das Lust macht auf noch mehr Musik aus Polen.
Peter Romir
Fürther Nachrichten

Grzegorz Karnas Quartet - Fin d'été (Live in Fürth) Germany

KARNAS - CD review (Germany)
Konterfei des Machers und Labelname – traditionsgemäß bei Hevhetia – auf dem Cover, dickpappiges Digipack … zu einem edlen Jazz-Album gehören solche Klischees genauso wie Leder und Nieten zum Heavy Metal, aber zum Glück beschränkt sich GRZEGORZ Karnas' Kalkül aufs Optische, wobei: Schlecht sieht das Layout mit dem eingearbeiteten Booklet ohnehin mitnichten aus.
Der Pole vollbringt das Kunststück, sein Album vollzupacken, ohne zu langweilen, und möchte sich ohrenscheinlich in kein Korsett zwängen lassen. Grob gesagt darf man ihn in die Sparte Vocal Jazz einordnen, allerdings weit entfernt von den vermeintlichen Sternchen, Saubermänner und -Frauen dieser Zunft, die nichts Eigenes zuwege bringen. Karnas schreibt vieles selbst und scheut die Avantgarde nicht, denn er erweist sich als Lippenakrobat, doppelt sich selbst mit Schnarchgeräuschen („Commuting Obsessions“) oder im A Capella-Chor. Vom Charakter her wirkt er mal untrüglich naiv wie im Walzer „Fin d´été“ oder während „„On A Heal-out““, mal altersweise wie in Joni Mitchells „Black Crow“ oder bei „Trois Visages“.
Die Musik dazu ist imtim instrumentiert („Zima“) und groovt einstweilig altmodisch warm, wofür man „Slodka“ oder das traditionell boppige „Spytaj Milicjanta“ (kommt kaum wiederzuerkennen vom polnischen Ensemble Dezerter) heranziehen darf. Holprige Rhythmen vernimmt man auch häufig, etwa in „Summertime Doubts“ oder der finalen Reprise von „Zima“, wobei der meisterliche Bassist Michal Jaros seine Trümpfe ausspielt. Die balladeske Interpretation von „Roxanne“ fällt vor solchem Hintergrund nachgerade konservativ aus.
„Passe ton tour“ und „What Do You Say And Why“ sind imitierte Konversationen auf Französisch
Die „Langue d´amour“-Stücke von Laurie Anderson, teils schleichend mit Cello und ungemein ausdrucksstarkem, oft schrägen Sprechgesang, erzählen bekanntermaßen eine Geschichte vom paradiesischen Sündenfall der anderen Art, und dessen hat sich dieser Künstler wenn auch vielleicht unter Verfechtern der guten (?) Tradition, so doch definitiv nicht bei Überraschungssuchenden schuldig gemacht.
FAZIT: Für Gourmets von originellem Jazz mit besetztem Mikrofon führt an GRZEGORZ Karnas kein Weg vorbei. „Karnas“ ist ein spannendes Album mit globalem Flair (Sprache) und besteht jeden Wettkampf der Superlativen (instrumentale und gesangliche Darbietung).
Andreas Schiffmann
musikreviews.de



An interview (Slovakia)

Grzegorz Karnas: 'Posledný text je o potrebe sústrediť sa na jednu vec'
Začnime skrátenou alternatívnou biografiou: Grzegorz Karnas, narodený v sliezkom Wodzislawe, s bydliskom v Zorach, v bloku s výhľadom na dve elektrárne, štyri alebo päť baní, početné kopy uhlia a hory na južnom obzore. Pochádza z rodiny bez hudobnej tradície. Absolvent prestížne uznávanej Akadémie jazzu v Katowiciach, víťaz mnohých jazzových súťaží a producent svojich štyroch albumov. Spieval v mnohých európskych kluboch a koncertných sálach (vrátane poľských). Milovník slobody prejavu, pozorovateľ prirodzenej cieľavedomosti, samostatnosti, sebazaprenia a všetkých extrémov. Pre jazz.sk poskytol sviatočný rozhovor.
Nedávno si spieval v Košiciach na festivale Jazz for Sale, vyšiel tvoj ďalší album vo vydavateľstve Hevhetia, ktoré má centrálu v Košiciach. Ako sa ti spievalo na východe Slovenska, aké tam bolo publikum?
Na Slovensku sa mi vždy spieva dobre. Keď som hral u vás prvýkrát,bolo to asi v roku 2005, s kapelou Kazimierza Jonkisza, videl som, že Slováci sú hladní po hudbe. Možno preto, že pred niekoľkými rokmi ste mali pomerne málo slovenskej jazzovej hudby, aj keď, ako vidieť, v poslednej dobe sa to výrazne mení. Pozrite na úspechy AMC tria, ktoré nahráva albumy a hrá koncerty s hudobníkmi svetového formátu.
Si veľmi tvorivý spevák, otvorený a zaujímavý človek, máš veľa hudobnej energie a veľmi dobre vieš, čo chceš. Z toho, čo viem, je to niekoľkoročná práca a viera. Odkiaľ pochádza to všetko, odkiaľ berieš toľko sily?
Myslím si, že každý je povinný stavať život na svojich schopnostiach, predispozíciách a talente. Ak sa človek v takej situácii poddá svojím snom a nebojí sa ich realizovať, to už je šanca na niečo zaujímavé a príjemné naraz. Mám rád hudbu. Je dôležitou časťou môjho života. Chcem fungovať tak, aby som si život usporiadal s hudbou v hlavnej úlohe. Zatiaľ sa mi to darí, aj keď to nieje ľahká cesta.
V ktorom momente si sa naozaj rozhodol spievať?
Rozhodol som sa počas jazykového štúdia v Cieszynie. Študoval som anglický jazyk a hral príležitostne s jazzovým duom. Chlapi boli nadšení. To oni mi navrhli myšlienku, aby som skúsil priímačky na AMU do Katowic. Povedali, že už keď mňa tam nepríjmu, tak už nevedno koho. Urobil som skúšky vynikajúco a ponoril sa do hudobného života. Štúdium v Katowiciach mi dalo vieru v seba.
Si uznávaným mladým pedagógom na Akadémii jazzu v Katowiciach. Tak vo všeobecnosti, čo učíš svojich študentov na hodinách, aby boli pripravení na život speváka?
Na svojich hodinách stále dávam tú istú otázku. Čo urobiť, aby hudba bola radosťou? Čo urobiť,aby nebola produktom na objednávku dopytu po takom alebo inom hudobnom žánri.Študenti si musia chtiac nechtiac zadávať tú otázku spolu so mnou, ako nutnosť sa k tomu vracať. Pracujeme samozrejme nad emisiou, artykuláciou, dikciou a rytmom. Robíme veľa rytmických cvičení v skupine. Hra na akomkoľvek nástroji musí začať od uvedomenia si rytmu. Zvuky bez rytmu sú ako lístie bez stromu...
A tak vo všeobecnosti, kto ti dal zo spevákov, ktorých máš rád, inšpiráciu do tvojho speváckeho života?
Obmedzím sa na vymenovanie mien, ktoré mi ad hoc prídu na myseľ: Ryszard Muzaj, Rysiek Riedel, Marek Szurawski, Sade, Bobby Mc Ferrin, Cassandra Wilson, Sting, Staszek Soyka, Mietek Szcześniak, Kurt Elling, Carmen Mcrae a desiatky iných.
Málo ľudí vie, že sa zaoberáš arabským jazykom, bol si na Blízkom východe niekoľko krát. Prečo ťa priťahuje práve táto strana?
Od detstva, počujúc recitáciu koránu, som zažíval pocit, že to je niečo veľmi tajomné. Nejaká nepochopiteľná pieseň kutúry,ktorá privieva do západného sveta obrovské tajomstvo. To bol jeden z dôvodov. Odkryť pre seba to tajomstvo. A keďže sa ľahko učím jazyky a naučil som sa zopár jazykov európskych (indoeurópskych), rozhodol som sa v záujme o kultúrne a náboženské rôznorodosti ponoriť do afroázijského jazyka, ochutnať ho na úrovni rozmanitosti gramatiky, slovnej zásoby, fonetiky a všeobecných pojmov myslenia. Poznávanie arabského jazyka bolo a je pre mňa fascinujúcim dobrodružstvom.
Poznáš veľa hudby, asi zriedka sa ti stane, že natrafíš na nejaké prekvapenie. Čo to bolo naposledy a prečo?
Jazz vo svojej čistej forme, ktorý slúžil úspechom Ameriky v 40-tych či 50-tych rokoch, nepočúvam tak vášnivo, ako v časoch vysokej školy. Dnes ho vnímam ako pokročilejšiu formu blues. V poslednej dobre som hľadal veľa v etnickej hudbe Jemenu, či Mali. Arabská hudba, spôsob, ktorým sa kapela dorozumieva v čase hrania je rovnako tajomný ako jazyk.V hudbe ma zaujíma obvykle všetko, s čím som sa ešte nestretol.Nenávidím počúvanie rádiových staníc, ktoré hrajú 30 skladieb dookola....( v Poľsku je to rádio ZET a RMF Fm)

Ktorá je, podľa teba, najkrajšia pesnička na svete?
To je taká, ku ktorej sa vždy vraciate, aj keď sa zdá, že ste ju prestali počúvať.

Každý rok organizuješ v Zorach, kde bývaš , súťaž jazzových spevákov, asi jedinú súťaž tohto druhu v strednej Európe. Dal si mnohým spevákom nádej svojou myšlienkou niečo také zrealizoť. Súťaž je spojená s workshopami, vždy máš v porote vynikajúcich spevákov. Aký máš z toho pocit ako organizátor, páči sa spevákom tvoja myšlienka?
Myšlienka sa veľmi páči účastníkom workshopov aj súťaže. V tomto roku budeme mať ešte festival. Dúfam, že záujemcov bude pribúdať.Ako organizátor sa teším, že som nestvoril iba ďalší nástroj môjho hudobného pôsobenia, ale zároveň festival, ktorého pevnými elementami sú vzdelávanie, to, že publikum môže naraziť na improvizovanú hudbu hranú naživo a promovanie mladých jazzových spevákov z celého sveta.
Tvoje texty a hudba sú zrkadlom toho, aký naozaj si. Viem z vlastnej skúsenosti, že piesne sú ako deti, ktoré dozrievajú zarovno so skladateľom.Čo ťa zainšpirovalo nedávno do tvorby? Porozprávaj trocha, o čom je text ?
Do písania ma tlačí vždy to isté. Reagujem na paradoxy, ktoré ma obklopujú zo všetkých strán a s ktorými nemá zmysel bojovať, pretože privádzajú do zúrivosti....Posledný text je o potrebe sústrediť sa na jednu vec...
Ozajstný spevák musí byť na koncertoch tak trocha aj kazateľom, poslom hudby. Záleží ti na tom, aký si v týchto záležitostiach?
Nechcem učiť a ani o to viac poúčať. Vystačí, že učím na Akadémii. Scéna je pre mňa múza, niekedy svätyňa. Chcem tvoriť hudobné prostredie, ktoré stopí kolektív do niečoho, čo upokojuje. Ale nie preto, že samo osebe je to pokojné , ale preto, že vďaka tejto atmosfére môžem odvádzať pozornosť od myslenia o svete, čo sa často nemôže ľuďom stať ani pri intímnej činnosti, ako je jedlo ...Ja som vďačný hudobníkom ako poslucháč, keď mi umožnia zabudnúť na svet....

Čo ťa čaká v hudbe budúci rok? Budeme ťa vidieť a počut aj na Slovensku?
Plánujem veľa zahraničných koncertov. V Afrike, na blízkom i ďalekom východe a promo koncerty v mojej krajine. Je šanca, že kapela sa objaví na jazzových festivaloch na Slovensku.Ešte je skoro na detaily.
Jana Bezekova
www.jazz.sk/articles









KARNAS
CD review
(Slovakia)
Možno je to tým, že som v poslednej dobe jazz nestriedmo konzumoval a priveľa o ňom rozmýšľal. Možno som sa z neho, ako hovoria Záhoráci, zčemeril a treba počkať než to prejde. No momentálne som upadnutý v diere jazzového skepticizmu. Jazzová hudobná forma mi pripadá vyčerpaná na doraz. Všetci len recyklujú. Podobne ako fúga po Bachovi. Nikto nebol schopný z nej vyťažiť viac ako on, a tak radšej ako behanie pod Bachovou latkou, začali muzikanti hľadať niekde inde. Našťastie.
Súc takto priotrávený jazzom, k napísaniu jazzovej recenzie ma len tak ľahko niečo nevyprovokuje. Keď tu znalý a zorientovaný Paťo Španko, majiteľ tohto portálu, mi obratne podstrčil nové CD Grzegorza Karnasa. A zrazu sa s úľubou poddávam živej, výrazne osobitej, vyzretej a veľmi súčasnej nahrávke. Nevyhnutné minimum klišéovitých jazzových barličiek jej ochotne odpúšťam. Je to radostná, svieža hudba plná uvoľnenej hrejivej kreativity a spontánnosti! A poľských vôní, svetla a intimity, ktoré mám tak rád. Zrnito žltý hlas Karnasa príjemne škriabe, ako čerstvo vymlátené žito sypané z výšky na brucho. Je funkčným nástrojom v aranžmán. Jemné škrabance a gitarové vybrnkávania na violončelo v prvej čistulinkej skladbe, sú jednoducho paráda! Album je vkusne kolorovaný rôznymi zvukovými reáliami a inšpiráciami hudobnou modernou. A tiež jazykmi, ktoré Karnas akoby spontánne strieda (poľština, francúzština, angličtina). Sú ďalším rafinovaným zvukomalebným prvkom. Na obale dokonca aj vizuálnym, pretože je tu pridaná estetika čínskej a arabskej kaligrafie.
Krásna Roxane od Stinga, naozaj krásna. Uvažujem, kde asi je hranica, za ktorou sa používanie coverov stáva umelecky netolerovateľným únikom k cudzím emóciám. Asi sa nevyhneme definovaniu mier na určovanie čo je dobrý „kreatívny“ cover. Uff. V klasike to majú už nejaký čas zvládnuté, hodnotí sa interpretačná úroveň, „modernosť“ poňatia a „to“ niečo medzi nebom a zemou. V pope a jazze to bude čo? Faktom je, že urobiť vlastné osobité poňatie ultrahitu, akým je Roxane, je čoraz ťažšie. Najmä v tejto nasýtenej dobe, keď umŕtvené emócie treba speedovať čoraz banálnejšími prostriedkami a covermi si vypomáhajú aj tí najpoctivejší. Covery sú na albume okrem Roxane ešte dva. Black Crow od Joni Mitchell a Langue d´Amour o hadovi s nohami od Laurie Anderson. V Karnasovom prípade sú však skvelé.
Album je do veľkej miery kolektívnym dielom, skladačkou, ale Karnas autorsky dominuje, ako hudobne tak aj textársky. Na klavíri hrá výborný Michał Tokaj, na čelo Adam Oleś, na kontrabase Michał Jaros a na bicie Sebastian Frankiewicz. Nezostáva nič len pogratulovať vydavateľstvu Hevhetia k ďalšej mimoriadne vydarenej nahrávke. Album stojí za to, najmä jeho sviežosť poteší. A buďte trpezliví, nie je to žiadny banálny speeder, treba ho nechať znieť, aby sa účinok dostavil :-).
Rado Tihlárik
skjazz.sk

Dortmunder Jazztage (Germany)
Ein Kollektiv sind auch die Musiker, die Grzegorz Karnas um sich geschart hat. Denn der polnische Sänger arbeitet schon viele Jahre mit den gleichen Kollegen zusammen. Auch mit dem Cellisten Adam Oleś, der im „domicil“ ein wenig in den Fokus rückte und mit seinem Spiel wunderbare Verbindungen schuf zur Stimme des Bandleaders. Grzegorz Karnas ist ein außergewöhnlicher Sänger, ein Klangsucher, der auf Polnisch und auf Englisch singt, mit Silben großartig herumspielt und damit improvisiert oder sich einfach auch mal mit den Fingern über die Lippen fährt und diese so zum Vibrieren bringt.
Seinen mitunter so herrlich abstrakten Gesang kontrastiert Karnas dann oft mit recht geradlinigen, groovigen Jazzklängen seiner Band. Auch das macht den Reiz seiner Musik aus, die auch mal Nummern wie „Roxanne“ von The Police oder „Black Crow“ von Joni Mitchell ganz eigensinnig zu beleuchten versteht.
www.ruhrjazz.net

KARNAS - CD review (Slovakia)
Album Grzegorza Karnasa s jednoduchým názvom Karnas predstavuje prehliadku asi najlepších nápadov, akými momentálne tento poľský vokalista disponuje. Nespútaný, osobitý svet jeho piesní vo vyslovene voľnej forme, plný odbočiek, improvizácií a pohrávania sa s poetickými textami i hudobnou štruktúrou je naozaj ojedinelý. Karnas postráda úpornú snahu páčiť sa a spolu s kapelou si so svojou hudbou a hlasom robí doslova čo chce. Na pomerne rozsiahlej ploche albumu prináša rôznorodé prvky vokálnej techniky a zvuku. Po zádumčivej skladbe Zima a básnickom vyznaní Słodka prichádza skladba – príbeh Langue d ´amour, ktorého text Karnas prednáša polohlasom, s hyperbolizujúcim divadelným pátosom a ktorá je rozkúskovaná na štyroch miestach albumu. Prevzatá Stingova Roxanne je viac, než len vtipnou imitáciou Stingových vokálnych kreácií. Album je plný tanečných rytmov, cítiť vplyvy latinskoamerickej hudby, reggae, Bobbyho McFerrina (veselá ponáška Summertime Doubts) i Boba Marleya. Môže však byť pomerne problematické vyznať sa vo viacjazyčnom buklete (texty vybraných piesní sú „náhodne“ preložené do čínštiny, arabčiny, francúzštiny, španielčiny). Skladba Spytaj Milicjanta je zasa odviazaná, hlučná jazyková hračka s efektami a scatovaním. Hudba Grzegorza Karnasa je zvláštna, jeho expresívny spev siaha od kantilény cez akcentované, slabikované a scatové výrazové prvky až k exaltovaným výkrikom a nezrozumiteľným pazvukom; typické sú preňho uletené kreácie, deklamačné línie na hranici recitácie, krkolomné intervaly, ale jeho farba hlasu pritom zostáva pozoruhodne homogénna a svojím vokálnym prejavom rozhodne nesleduje zámer imitovať nástroje či hlasy iných vokalistov. Miestami Karnas takmer vzbudzuje pocit, že sa „nevmestí do kože“, ale baladické skladby, ako sú kvázi filmové tango Fin d´été alebo vyložene pôvabná a spevná On a Heal -Out dokážu atmosféru upokojiť. Napriek alternatívnym a avantgardným elementom je to však vyložene tanečný a melodický album, plný príjemných piesní a neošúchanej invencie. Karnasovu kapelu tvorí skvelá inštrumentálna zostava, Michał Tokaj na klavíri, Adam Oleś na violončele, Michał Jaros na base a Sebastian Frankiewicz na bicích. Táto prazvláštna zostava tvoriaca Karnasov Vocal Quintet mu dáva obrovský priestor na sebavyjadrenie, hrajú totiž transparentne, vzdušne, bez „tlačenia na pílu“, prevládajú výrazné perkusie a skvelý priestorovo akustický pocit z basy, klavíra a najmä z Oleśovho violončela. Zvukový prínos violončelistu je citeľný najmä v skladbách Black Crow a Słodka. Kapela občas zabrúsi a rockovo „pohrozí“, radšej sa ale drží vo svete improvizovaného fantazijného voľnomyšlienkárstva a hravej nespútanosti. Pozoruhodný je aj fakt, že album vychádza okrem CD i v 2LP verzii, čo mu dodáva nádych audiofilnej kvality. Nahrávku Karnas rozhodne odporúčam, nielen pre fanúšikov jazzových vokalistov a ľubozvučne mäkkej poľštiny.
Peter Katina

Interview with Grzegorz - Slovakia

KARNAS - CD review (Czech Repuplic)
Polský jazz má stále vynikající pověst a tvorba vokalisty a skladatele Grzegorze Karnase ji jen potvrzuje. Jeho hudba se nese v duchu moderního autorského jazzu s výraznými prvky improvizace a minimalismu. Nové Karnasovo album jsme vybrali za Album týdne.
Karnas je samorost, který se nebojí experimentovat. Jeho hudba nepostrádá hravost, lehkost a neotřelost, které jí dodává nejen Karnasův originální pěvecký projev, ale také vynikající instrumentalisté tvořící jeho kapelu. Se svým kvartetem či kvintetem vystupuje občas také v Česku.
Grzegorz Karnas se narodil v Horním Slezsku. Vystudoval popové a jazzové oddělení se zaměřením na jazzový vokál na Hudební akademii v Katovicích. Stabilně spolupracuje jak s mladými polskými jazzmany (Michal Tokaj, Krzysztof Dziedzic, Michal Miśkiewicz, Adam Kowalewski, Lukasz Zyta), tak s opravdovými legendami polského jazzu (Tomasz Szukalski, Kazimierz Jonkisz).
Koncertní provedení jeho debutového CD Reinkarnasja sklízelo úspěchy na mnohých festivalech (např. International Jazz Pianists' Festival v Kaliszi, Bratislavské jazzové dny, Jazz Jamboree ve Varšavě). V létě 2004 následovalo album Dreams of a Ninth Floor, které potvrdilo kvality Karnasovy hudby i očekávání hudebních kritiků, označujících Karnase za nejvýraznější příslib současného polského jazzu. Karnas vydává alba poměrně s velkým časovým odstupem – tím posledním byl soubor balad na CD Ballads for the End of the World (2007).
Své nové eponymní album Karnas svěřil stávající koncertní kapele (pianové trio rozšířené o cello) a vytvořil poměrně pestrou kolekci (devatenácti!) skladeb, ale často i jen vokálních improvizací, črt či recitací. To není pro tohoto zpěváka nic neobvyklého: jak již poznamenal Peter Lipa v recenzi předchozího alba, „kompozice“ nejsou tím pravým slovem vystihujícím Karnasovu tvorbu, tradiční rozdělení do témat a sól bychom zde hledali obtížně. Vícero témat (Slodka, Langue D´amour, Zima) má dokonce několik verzí a jejich příběh se tak line „na pokračování“ celým albem.
Snímek tak má vícero odboček a krátkých, často i jen minutových intermezz, v nichž Karnas odhaluje svou neskonalou hravost, ale také výbornou improvizační pohotovost. Poslechněte si ukázku:
Ne náhodou pak některé z kousků připomínají vokální ekvilibristiku Bobbyho McFerrina:
I přes tyto experimentální vložky má Karnas smysl pro melodiku, vyprávění příběhů s chytrými texty a cit pro vtipné detaily. V tomto ohledu působí nejpřesvědčivěji kolektivně složené kompozice, v nichž nejznatelněji vystupuje do popředí fakt, že rytmika v čele s Michalem Tokajem neslouží k obligátní podpoře vokalisty, ale je mu partnerem k nespoutaným konverzačním výměnám. Poslechněte si Karnasovo vyznání v kolektivní kompozici Slodka se strhujícím ostinátním úvodem basy:
Jiné je to s covery převzatých skladeb. Do legendární Stingovy Roxanne vložil Karnas výraznou dávku exprese, podpořenou vynikající kapelou. Zpěvákův hlas zde ale v některých pasážích naneštěstí působí intonačně nepřesvědčivě:

O trochu lépe na tom je známá Black Crow z legendárního alba Joni Mitchell. Karnas tu volí scatovou improvizaci, ve které se cítí zjevně nejlépe.
Grzegorz Karnas na novém albu ilustruje vyzrálost střední generace polských jazzmanů. Nepouští se cestou tradice, jak je v hlavním proudu polského jazzu často zvykem, ale překvapuje silným konceptem s mnoha experimentálními prvky. Že to občas narušuje celistvost eponymního snímku, nemusí být hned na škodu: jen to dotváří obraz Karnasovy osobitosti.
Album týdne je programový blok ve vysílání Euro Jazzu, tedy webcastu na novém jazzovém webu Českého rozhlasu. Album týdne vybírá Redakce jazzu a populární hudby ČRo 3 – Vltava s přihlédnutím k aktuálnosti, originalitě, hudebnímu přínosu a dramaturgické relevanci (často podle tematického rámce daného týdne). Vybrané Album týdne získává v daném týdnu vyšší rotaci, než je obvyklé u ostatních alb. Ukázky z něj se vysílají na Euro Jazzu pravidelně každý den od pondělí do pátku vždy v 11:00 a 19:00.
Petr Vidomus
Český rozhlas


Interview for NOVÝ POPULÁR (Slovakia)
Spev je pre mňa obohatením rozprávania
Rozhovor s Grzegorzom Karnasom
Skvelý poľský jazzový spevák Grzegorz Karnas je medzi vokalistami svojím spôsobom enfant terrible. Jeho prejav je plný osobitých technických dispozícií i emocionálnych kvalít a netradične prepája jazz, klasiku i alternatívu. Víťaz viacerých svetových jazzových vokálnych súťaží svoj hlasový prejav využíva vo vlastných piesňach plných voľnej improvizácie a pozoruhodných textov. Rozprávali sme sa okrem iného aj o jeho novom albume, ktorý práve vydáva na Slovensku a jeho hľadaní nových výrazových prostriedkov v hudbe.

Najskôr ste študovali hru gitare. Neplánujete využiť svoje hráčske schopnosti aj na koncertoch alebo pri nahrávaní?

To je pravda. Niekedy o tom skutočne premýšľam. Možno sa k tomu jedného dňa dostanem. Zatiaľ som nahral iba jedno gitarové sólo na albume, ktorý som produkoval, takže čiastočne sa to začína rozbiehať...

Kedy ste vlastne začali premýšľať o jazzovom speve?

Keď som zistil, že práca s jazzovou gitarou zaberá príliš veľa času a spev mi ide akosi prirodzenejšie. Rozprávanie je organickou súčasťou každého človeka a spev je pre mňa obohatením rozprávania, takže mi zostáva iba rozvíjať to, čo už viem robiť, pretože rozprávam celý život...

Ako ste dospeli k svojmu osobitému konceptu jazzového spevu, slabikovania a scatu?

Vždy som počúval zvuk nástrojov a pokúšal sa hlasom napodobňovať melódie, ktoré nástroje vytvárajú a pritom som dával pozor na spôsob artikulácie zvukov týchto nástrojov, aby som sa tak priblížil ich prirodzenému zvuku, ako je to len možné. Dá sa to dosiahnuť iba výberom správnych slabík; to je to, čo vytvára pôvodný zvukový efekt, ktorý je pre mňa pri ich výbere a znení záväzný.

Ktorí speváci a hlasy Vás ovplyvnili počas štúdia a neskôr?

Ako dieťa a tínedžer som počúval veľa poľských rockových a folkových kapiel. Potom som počúval Michaela Jacksona, Sade Adu, Carmen McRae, Joni Mitchell, Cassandru Wilson, Billieho Holidaya, Cheta Bakera, Kurta Ellinga, Bobbyho McFerrina, Marka Murphyho a mnohých ďalších z rôznych hudobných oblastí...

Je fakt, že v posledných desaťročiach Poľsko disponuje výnimočne nadanými vokálnymi talentami. Vidíte nejaké spoločné črty úspechu a kvality poľských vokalistov? Ako by ste definovali Poľskú jedinečnosť v oblasti jazzového spevu?

Je to možno jednoducho preto, že Poliaci majú radi hudbu a spievanie obzvlášť. Myslím si, že poľský národ je veľmi hudobne nadaný a nehanbí sa vyjadriť svoje pocity hudbou. Možno toto je kľúč. Pokiaľ ide o poľskú jedinečnosť v jazzovom speve, je to slovanský charakter v komponovaní melódií, jednoduchých a krásnych, niekedy romantických a nostalgických, práve tak ako akási vnútorná melanchólia prameniaca z nikdy nekončiacej túžby po niečom, na čo sme naviazaní...

Aký máte názor na dilemu niektorých spevákov, či spievať v angličite alebo v ich materinskom jazyku?

Časy, kedy Frank Sinatra spieval pre poľských poslucháčov nezrozumiteľnou poľštinou sú definitívne preč. Hegemónia anglického jazyka ako lingua franca v umení takisto čelí svojmu úpadku. Ľudí po celom svete skôr zaujíma to, čím môžu iné národy prispieť ku koncepcii „hovor spôsobom, akým to vieš povedať najlepšie“. A najlepšie to vieme vo svojom materinskom jazyku. Chcem vyjadriť podporu všetkým spevákom, aby spievali vo svojom vlastnom jazyku. Je to jednoduché a zaujímavé a robí to náš svet oveľa pestrejším.

Organizujete workshopy pre mladých spevákov. Aká je hlavná myšlienka týchto workshopov? Sú zamerané na improvizáciu alebo tréning nejakej špeciálnej vokálnej techniky?

Ideou workshopu je ukázať všetkým, že hudba by mala byť v prvom rade zábava. Chcem ukázať, ako pracovať po svojom na vytváraní svojho vlastného hudobného sveta. Workshopy sú pre kohokoľvek, kto sa zaujíma o hudbu. Jeho hlavnou myšlienkou je práca s rytmom. Bez zapojenia rytmu by neexistovala hudba. Veľa ľudí vie spievať a hrať, ale ak ich necháte robiť to bez ich sprievodnej kapely, strácajú zmysel pre hudobnú formu, pretože tam nie je basa a bicie, ktoré by im napovedali, kde sú. Vždy začínam svoje workshopy tým, že sa u každého presvedčím, aké sú jeho schopnosti práve v oblasti rytmu...

Ste umeleckým riaditeľom medzinárodnej jazzovej súťaže pre spievajúcich hudobníkov Voicingers, ktorá sa uskutočňuje v poľskom meste Żory. Keď sa pozrieme na svet mladých jazzových vokalistov, vyzerá to tak, že prevažujú ženské vokalistky, alebo je to iba skreslený dojem?

Myslím si, že svet stále trpí tou staromódnou poverou, že muž by mal byť vždy silný a neukazovať svoje emócie. Pritom spev je celý o emóciách. Myslím si, že väčšina mužov stále nie je schopná otvoriť sa prostredníctvom spevu.

Okrem klaviristu Michala Tokaja úzko spolupracujete s violončelistom Adamom Oleśom. Dokonca ste nazvali kapelu Vocal Cello Quintet. Ako ste sa k tejto špecifickej spolupráci dostali?

Spolu s Adamom žijeme v tom istom meste (Żory). Hráme spolu rôzne často už viac ako dvadsať rokov. Violončelo je pre jazz špecifický a zriedkavý nástroj a fakt, že sa poznáme hudobne doslova do morku kostí a radi spolu hráme, je dôvodom tejto spolupráce.....

Vaša hudba je považovaná za fúziu a mix rôznych odlišných štýlov. Okrem akustickej formácie (spev, violončelo, klavír, basa a bicie) pridávate do svojich nahrávok i elektronické zvukové vrstvy. Pomýšľate na využitie elektroniky aj na koncertoch?

Zvažujem to, ale teraz sa skôr sústreďujem na akustický aspekt hudby...

Vaša najnovšia nahrávka s jednoduchým názvom Karnas práve vychádza v slovenskom vydavateľstve Hevhetia. Môžete povedať niečo o jej obsahu a Vašich pocit z albumu?

Album obsahuje materiál, ktorý čiastočne tvorí náš dlhodobý koncertný repertoár. Pridali sme niekoľko nových piesní a prepojili ich s niekoľkými štúdiovo vyrobenými krátkymi „prskavkami“ dodržiavajúcimi ideu dramaturgického plánu. Mám z tejto hudby radosť, určite je to ďalší progresívny krok pre kapelu z hľadiska hodnoty hudobného obsahu i produkcie samotnej.

Album vyjde ako CD a 2LP. Bude LP obsahovať rovnaký materiál ako CD? Prečo ste sa rozhodli vydať aj vinyl?

Vinyl bude mať dva bonusové tracky. S myšlienkou vydať 2LP prišiel Ján Sudzina z Hevhetie. Nadchla ma a hneď sme sa dohodli, že to aj zrealizujeme. Teším sa, ako si prehrám album Karnas doma na LP. Zvuk tejto hudby si to skutočne zaslúži!

Líši sa zostava na novom albume od Vašej predošlej nahrávky Ballads for the end of the world?

Áno. Do zostavy sú pridané bicie a nie je tam saxofón a gitara.

Považujete za dôležité hrať v rovnakom zoskupení?

Myslím si, že to prispieva výrazne ku koherencii zvuku v rámci improvizácie. Poznáme sa, ako kto hrá a vieme, ako naplniť očakávania jeden druhého, aj pokiaľ ide o potešenie z hry.

Osobitou časťou Vášho osobného vyjadrenia je Vaša poézia a texty, ktoré sú považované za osobné a nekonvenčné. Súvisí písanie priamo s Vašou hudbou alebo je to osobitná literárna činnosť?

Povedal by som, že tie texty môžu existovať v súlade s hudbou, ale niečo z toho by mohlo byť určite aj súčasťou nejakej krásnej literatúry :)

Na Slovensku ste hrali viackrát, i so slovenskými hudobníkmi. Aké ste mali z toho pocity a plánujete tu aj ďalšie koncertné vystúpenia?

Áno, a teším sa, že budem hrať v Košiciach na konci novembra. Prvýkrát, keď som hral vo vašej krajine, som bol prekvapený, aký sú u vás receptívni ľudia. Doslova prahli po hudbe. Je to vždy veľké potešenie hrať pre niekoho, kto chce byť vtiahnutý do inej dimenzie prostredníctvom hudby. A Slovensko takýmito ľuďmi doslova prekypuje.
Peter Katina
NOVÝ POPULÁR